Seznamte se s interkulturními pracovnicemi Simi: Tania

Další z příběhů interkulturních pracovnic v Simi! Seznamte se s Taniou, která pochází z Irkutska a již skoro 12 let žije v Praze. Vedle toho je také talentovaná umělkyně a absolventka sochařství na UMPRUM. S kolektivem Stony Tellers se stala laureátkou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého oceňující mladé umělce. Její umělecká cesta je již od studia propojená s angažovaností v sociálních otázkách, udržitelností a klimatickými změnami, což jsou i klíčová témata pro Stony Tellers.

Jaká byla tvoje reakce, když jste se dozvěděli, že jste se Stony Tellers laureátkami Ceny Jindřicha Chalupeckého?

Já jsem se to dozvěděla zrovna jako první a měla jsem hroznou radost, ale zároveň jsem byla i hodně překvapená. Volali nám hodně pozdě a už jsme si mysleli, že jsme se tam nedostaly, tak jsme už byly smířené s tím, že to nevyjde. Takže to bylo takové překvapení.

Jak vlastně celý proces výběru laureátů probíhá?

Obvykle je člověk někým nominovaný, ale to přihlášení není nutné. Každý rok se ptají teoretiků, kurátorů a kurátorek a možná i těch minulých laureátek a laureátů, aby někoho nominovali. Když tě někdo nominuje, tak se stejně ale musíš přihlásit. A můžeš se tam přihlásit i bez nominace tak, že nahraješ svoje portfolio a životopis a následně mezinárodní porota vybírá z těchto portfolií. Nevybírá se tedy konkrétní projekt, ale souhrn práce umělce.

Když si vyhledám Stony Tellers, tak se mi skoro vždy zobrazí tato věta: „Umělecké uskupení Stony Tellers usiluje o budování komunit založených na vzájemné péči a sdílení.” Můžeš to nějak víc vysvětlit?

To je asi tak, že někdo napíše text, který pak všichni zkopírují. Je těžké takhle shrnout naši práci, ale asi ji vlastně tato věta ilustruje dobře. Dali jsme se dohromady po škole a byli jsme nespokojení, jak funguje umělecká scéna a jaké jsou podmínky. Obecně umělecká scéna je hodně soutěživá a individualistická a je vlastně poměrně náročné se v ní prosadit. Nemožné to není, ale člověk musí být opravdu hodně průbojný. Nám to vadilo, a tak jsme si řekli, že chceme zkusit nějaký jiný způsob fungování na umělecké scéně. Vytvořili jsme kolektiv, kde jsme od začátku nechtěli zmiňovat naše jména, ani počet lidí, kteří jsou v kolektivu. Nemáme stabilní počet členů a jsme otevření i novým lidem a pro kohokoliv, kdo s námi chce spolupracovat.

Jaké tedy byly vaše začátky?

Začali jsme tím, že jsme dělali různé performance, kde jsme vařili jídlo a vyprávěli jsme u toho povídku o “Kamenné polévce”, což je příběh o sdílení. V každé kultuře je tato povídka trochu jiná. Myslím, že v Česku je to Sekyrková polévka. Pak jsme tu polévku rozdávali divákům. Následně jsme začali dělat zahrady a pak z toho, co jsme vyprodukovali na zahradách, jsme dělali drinky nebo jídlo, které jsme také rozdávali během představení. A nakonec jsme reflektovali podmínky, ve kterých umění vzniká, protože jsou hodně prekarizované a ten, kdo se nepohybuje v uměleckém světě, si je může těžko představit. Jde nám o hledání udržitelného způsobu, ne jenom ekologicky udržitelného, ale i z lidské stránky, a opravdu se snažíme fungovat trochu víc komunitě, i když to je takové vyprázdněné slovo. Prostě se snažíme reflektovat, v jakých podmínkách fungujeme, abychom pak všichni mohli fungovat v podmínkách lepších. Například se snažíme být hodně transparentní v tom, kolik vyděláváme peněz uměním a za jakých podmínek naše věci vznikají. Často se předpokládá, že když je člověk laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, tak jsou podmínky skvělé a peníze také, ale nakonec to tak není. Pokud o tom ale nebudeme mluvit, tak se podmínky nikdy nezmění.

A proč Stony Tellers?

Úplně původně jsme chtěli používat nějakou marketingovou strategii, nějakou byznys strategii. Vzít to a použít proti individualistickému přístupu. A právě první věc, co jsme dělali, byl ten příběh o Kamenné polévce propojený se zásadami story tellingu pro marketing. Vycházelo tak z toho „Storytellers“ a ten kámen je tam proto, že to je přírodní prvek, co je nejméně ovlivněný změnami klimatu. Ale někdy to lidé interpretují jinak a je to za nás v pořádku. Pak jsme také ještě objevili „hladové kameny” na Labi, které označovaly suché roky a to je vlastně také spojené se změnami klimatu.

Čekají vás teď nějaké výstavy? Projekty?

Ano, v dubnu budeme mít výstavu v galerii u Kamenného Zvonu. Ale hlavně se teď soustředíme na náš prostor, co máme v Praze. Jmenuje se Burnout space a naší hlavní prioritou tento rok je finančně ho udržet a nastartovat naše aktivity, co v něm chceme dělat.

Teď ještě něco o tobě. Pracuješ v Simi jako interkulturní pracovnice. Jak se teda tohle všechno propojuje?

Já nevím, jestli se to reálně propojuje nebo jestli já si tam domýšlím, jak se to propojuje. Začala jsem dělat interkulturní práci po škole, kdy jsem hledala práci v neziskovém sektoru a našla jsem nabídku interkulturní pracovnice. A dávalo mi smysl to zkusit a nakonec mě to baví a pořád mi to dává smysl. A jak se to propojuje s tou uměleckou praxí? Já nevím. Možná tím, že umění, co dělám, je svým způsobem vlastně hodně sociální a kritické.

A mohla bys říct nějaké tři věci, co jsou pro tebe důležité jak v práci tak v umění?

Spíš mě napadají hodnoty, jako rovnost, spravedlnost a udržitelnost. Nevím, jestli to dává úplně smysl, ale myslím, že se to dá vztáhnout k tomu i tomu.

Říkala jsi, že jsi v Simi 3 roky, ale jak ses k tomu dostala?

Já jsem věděla, že organizace jako Simi existují. Sama jsem byla i na konzultaci v podobné organizaci. Před Simi jsem pracovala v InBázi. Ale bylo to hodně náhodné, prostě jsem našla inzerát, přihlásila jsem se a zůstala jsem.

Jaký je tvůj recept na udržování mentálního zdraví? Každý den se setkáváš s příběhy lidí, kteří to nemají lehké.

To je dobrá otázka, na kterou by všichni chtěli znát odpověď. Já osobně se snažím udržovat s klienty hranice. To je pro mě hodně zásadní. Snažím se od práce odpojovat, když jdu domů a přepínat na nějaké jiné aktivity. Snažím se nezatěžovat se s těmi příběhy. Nepoužívám pracovní telefon, když nejsem v práci apod. A pak jsou důležité i supervize a to, že si můžeme povídat s kolegy.

A nakonec, co se ti v Praze nejvíc líbí? Proč tady zůstáváš?

Myslím, že teď už to je ta komunita lidí, kterou tu mám, a kamarádi a kamarádky.

Rozhovor je z roku 2024.

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.